Ahoj, jsem Vanda, online lektorka angličtiny, digitální nomádka, bonvivánka. Razím heslo “Naučila jsem anglicky stovky Číňanů, naučím to i tebe”. Pokud vás zajímají moje eskapády spojené s životem a prací na cestách od Číny přes Londýn až po brázdění Evropy v obytné dodávce, ráda vás uvidím na svém Instagramu @the_vandaful. Angličtinářské věci najdete na @vandaful_english.
Curych diginomádský
Možná se ptáte: „A jak do toho všeho teda zapadá Curych? Cestování, Číňani, to moc Švýcarskem nezavání.“ A ptáte se správně! Jak jsem řekla, jsem digitální nomádka a vlastní iniciativou mě život tak
2x až 3x do roka zavane do Curychu, kde už léta žije můj kamarád z dětství, se kterým nás pojí dlouholeté přátelství.
Vždycky říkám, že až budu velká, chci mít takovou cenu za lekci, abych mohla pohodlně žít ve Švýcarsku. Protože ač se mnoha lidem ceny za individuální lekce jazyka, na které se specializuji, zdají na Česko přehnané, na život ve Švýcarsku to opravdu není. Možná kdybych učila místní za švýcarské ceny.
Kamarádce, která žije v Curychu, platí zaměstnavatel individuální lekce němčiny, 60minutová lekce stojí 80 franků, což je nějakých 2000 Kč. Když mě malinko seklo v zádech a odhodlala jsem se jít na masáž (75 min), stála 160 franků.
Co se týká míst na práci, tak coworky jsou tady hezké, v centru města, a většinou nabízejí den na vyzkoušení zdarma. Já většinou pracuju od kamaráda z bytu. Takže diginomád-friendly to město je, záleží jen, jestli máte švýcarský, nebo český plat.
Curych turistický
Když už v Curychu jsem, vždycky zaujmu roli pěšího turisty. Miluju města, která se dají pohodlně projít pěšky. K těm 21milionový Peking, kde jsem strávila 6 let, nepatřil. Chodit po městě a nasávat atmosféru je moje oblíbená činnost. Curych na mém seznamu „choditelných“ měst zaujímá s přehledem první příčku (jako prošla jsem i Londýn ze západní části centra do východní části centra, ale to bylo nějakých 23km, to zde nehrozí). Curych je taky neuvěřitelně zelené město a město modrozelené až modré, díky jezeru. V průzračně čistém jezeře se koupou místní i turisté (mě nevyjímaje). Na březích jezera město zřídilo několik plováren (Seebad Utoquai), včetně sauny (Enge Swimming Area Bar).
Když by vám něco přišlo daleko, nebo jste se chtěli prostě popovézt, metro nehledejte, je tu ale velmi funkční hustá síť vlaků neboli S-Bahn. A taky autobusy a tramvaje. Ale většinou je nepotřebujete, po městě si opravdu vystačíte s nohama. Pokud vám přijde nehorázné neustálé zvyšování cen MHD v Praze, vězte, že základní lístek na MHD zde (platí 90 min) stojí 113 Kč. Místní taky hodně jezdí na kolech.
Curych gastroturistický
Buď jsem předpojatá, protože je to moje oblíbená činnost, ale přijde mi, že město má silnou kulturu „kávičkování“ a „koláčkování“. Roztomilé kavárničky jsou doslova na každém kroku, vitríny plné našeho oblíbeného pain au chocolat, voňavých croissantů a jiných mňamek.
Nikdy neopomeneme navštívit Café Sacchi, Grand Café Lochergut nebo Café du Bonheur na malém náměstíčku s fontánou. Ty tři jsou blízko u sebe, protože Curych trpí syndromem věčně plných podniků. Rezervovat si stůl je často nemožné, a tak člověk musí přijít a čekat.
Brunch nám moc chutnal v podniku „Zum Guten Glück“, který má na vývěsním štítu černou kočku pro štěstí. Mají úchvatné omelety a waffle s fakt dost kreativními náplněmi či přílohami (cizrna, rajčatová pomazánka, piniové oříšky), žádný avo toast/vejce benedikt a holandská omáčka. Mají ovšem holandské mini palačinky. Jejich signature jídlo je „Dicke Berta“ – což je krajíc opečeného chleba přes celý talíř, ve verzi Classic bylo volské oko, šunka, sýr, koprová hořčice a hromada listí.
Na tradiční švýcarské pokrmy zajděte do Zeughauskeller v centru města. Je to stará majestátní budova postavená v roce 1478. „Zeughaus“ znamená, že zde byly uskladněny a vyráběny všemožné zbraně. Řeknete si, že Švýcarsko přece zásadně neválčí a je vždy neutrální, ale ve středověku bylo území Švýcarska ve válce častěji než v míru. Od roku 1925 je Zeughauskeller mírumilovným místem setkávání lidí nad dobrým jídlem a pitím. Zbraně slouží už pouze jako dekorace. Polévka za 232 Kč, hlavní jídla začínají na nějakých 515 Kč za tradiční klobásu s bramborovým salátem, 900 Kč za telecí řízek a za podobné ceny jsou i zvěřinové pokrmy.
Nesmím taky zapomenout na podnik BABU’s, kde mají vynikající brunch, ale taky vynikající fronty a nepřijímají rezervace. I v týdnu jsou tam fronty až ven. Ale zajděte sem aspoň na tu nejlepší „citrónovou buchtičku“ Zitronenkuchen, jakou jsem kdy jedla. Bývá často vyprodaná. Když jsem přišla ráno, ještě ji neměli, a když jsem přišla odpoledne, už byla vyprodaná. Buchtičku a kávu si klidně vemte s sebou a snězte si ji venku poblíž říčky, která se vlévá do jezera. Podél říčky dojdete po hezkých čistých a klidných chodníčcích až do centra k jezeru.
Pak už blíž u jezera je třeba Café Jung, hned vedle se nachází Le Raymond Bar na večerní Apéro (švýcarská tradice drinku „ne-nutně-po-práci“), kde se prý scházejí všemožní bankéři a jiní curyšští přemotivovaní jedinci (k této kultuře se ještě dostanu), vyhledávající zejména networking nad sklenkou něčeho dobrého.
Der Apéro kann als Eröffnung einer Mahlzeit gelten. Ebenso oft wird er aber auch genutzt, um einen Anlass im legeren Rahmen ausklingen zu lassen. Zum Apéro werden kleine Häppchen, sogenannter Fingerfood, gereicht. Dazu gibt es jeweils eine Auswahl an verschiedenen Getränken.
Vedle Jung a Raymond je Paradeplatz, kde sídlí Credit Suisse a je tam velký obchod s pralinkami Sprüngli, kam určitě zajděte. Mezi moje oblíbené patří kávová pralinka s kávovým zrnkem nahoře, které s kamarádem říkáme „švýcarská kofila z kvalitní čokolády“. Věděli jste, že Sprüngli a Lindt & Sprüngli jsou dvě rozdílné firmy? U nás se dají koupit pouze čokolády, kterým říkáme „Lindt“, ale na zadní straně uvidíte, že firma se jmenuje Lindt & Sprüngli. Sprüngli se podle všeho oddělil a zaměřuje se na výrobu zejména vysoce kvalitních, luxusních pralinek, na rozdíl od „obyčejných“ tabulkových čokolád od Lindt.
Curych (ne)překvapivý
Už jsem to s těmi plnými podniky nakousla, ale opravdu mě to překvapilo. Pak už jsem si zvykla, že to je realita a prostě to tak je. Nevím, jestli je zde tak moc lidí, nebo tak málo podniků? Někde rezervace berou, ale někde vůbec. Možná pořád lepší si vystát frontu na brunch, než za rezervaci zaplatit třeba 50 liber, což jsem zažila v Londýně.
Jedna taková random prkotina, co mě hodně překvapila, bylo centrum pro bezdomovce, které vypadalo jako docela slušný hotel. Mnoho lidí bez domova jsem v ulicích neviděla, ale nějaké přece jen ano.
Stejně jako je čisté jezero a říčky, které do něj přitékají, je čisté a upravené i celé město. Včetně lidí. Lidi jsou velice upravení a milí, ochotní, usměvaví. Na naše české poměry nejsou odměření nebo chladní, ale srdečnější národy by mohly být překvapené. Všichni si hledí svého, nikdo vám na ulici nezačne vyprávět svůj životní příběh jen tak pro nic za nic. Ale když se na něco zeptáte, nikdy vás neignorují a vždy se upřímně snaží pomoct.
Co asi až tak překvapivé nebylo, možná z mé strany vlastně celkem očekávané a ne úplně příjemné, je extrémně toxická glorifikace práce od nevidím do nevidím. Už jsem se zmínila o bankéřích a jiných přemotivovaných jedincích, kteří nedokáží jít ani na drink bez toho, aniž by to byl networking a sběr potenciálně užitečných kontaktů, které se dají využít pro kariérní postup.
Lidé žijící v Curychu, ať už místní, nebo cizinci, mi připadají jako takoví „human doings“ (lidský dělač), spíše než „human beings“ (lidská bytost). Hned to vysvětlím, přece jen jsme na blogu němčinářském a já se za anglicismy omlouvám. Lidi často přímo odvozují svoji sebehodnotu od toho, co mají za práci a kolik času v oné práci stráví a kdy je naposledy povýšili a kdy je čeká další povýšení. A z toho je mi smutno. Když nejsou v práci, ve které jsou extrémně často víc než 12 hodin denně, a u počítače sedí ještě doma dlouho do noci, vymýšlejí svoje vlastní soukromé projekty jako další možné zdroje příjmů. Možná to ale jen bylo sociální bublinou, ve které jsem se přechodně nacházela.
Ovšem s rukou na srdci dokážu říct, že předsudky a výsměch vůči práci nejen jazykového lektora („Tak co, pořád doučuješ děti angličtinu? A to tě to jako uživí? Proč si nenajdeš pořádnou práci? Proč nejdeš do diplomacie?“) jsou všudypřítomné i v Česku. S touto toxickou místní kulturou nekonečné práce jde ruku v ruce snobství a předsudky spojené s tím, ve které části města člověk bydlí.
„Jé, ty bydlíš tady? No jooo, tak to je jasné, že teprve v Curychu začínáš.“
Město má taky perfektní velikost pro život.
Nemusíte nikam daleko dojíždět na nákupy či utíkat z města do přírody. Curych je přírodou obklopený, blízko máte hory i moře. Nějaký kopec máte většinou hned za barákem. Možná nepotřebujete ani auto. Třeba na lyže se běžně jezdí vlakem. Síť a hustota vlaků jsou opravdu perfektní.
Tak co byste řekli, chtěla bych žít v Curychu? A chtěli byste vy?
Překvapilo vás něco z toho, co jsem zmínila? Souhlasíte? Máte jiný názor nebo zkušenost? Ráda si to přečtu nebo se s vámi ráda spojím a podiskutuju i osobně či na jiných kanálech.
Člának napsala Vanda Hájková
Instagram @the_vandaful.
